Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše povídání

Naše články apod.. 

  

Šťastná aktovka

 

Konečně jsem zase šťastná, protože můžu dobře sloužit svému majiteli a také vidět denní světlo. Když jsem byla schovaná pod židlí ve tmě, moc se mi stýskalo po učebnicích a sešitech, poněvadž mě nikdo ani jednou nepoužil na výlety. Děkuji svému majiteli, že mě opět používá.
Jan M.

Aktovka
Říkám si na začátku školního roku, že mě ten kluk nese plnou, mnohem lepší by bylo, kdyby mě místo 2 měsíců nechal delší dobu odpočívat, mohlo by to být alespoň 5 měsíců. Hned třetí den mne naplní a nese spolu se 3 kg učebnic. Nechápu ho, proč to dělá, on si život může klidně ničit, ale ne mně.
Jakub H.

Po kterém místě se mi bude nejvíc stýskat...
Nejvíce se mi bude stýskat po táboře H+H. Bylo nás tam 304 a to nepočítám vedoucí a zábavu. Byly tři typy ubytování: budova, chatky, stany. Já jsem byla v chatce číslo 6 a v 8. oddílu. Chybí mi naše přiblblá zábava, do které patří JayJay, Tony, Tadito, Tai a Linchi. Podle mě je to nejlepší taneční skupina, která se jmenuje H-Flow.
Dále se mi bude stýskat po rádiu H-Plus. Každé ráno jsme měli budíček přes něj. Odpoledne jsme nechávali zahrát písničky na přání a poté následovaly klipy-klepy, kde se psaly největší trapasy, které se nám staly na Háčku. Těch bloků bylo hodně např.: Atmoška s Jirkou - tam jsme si „postěžovali“, co nám ve středisku vadí nebo Hitparáda, kde se sečetly nejhranější písničky a jedna vyhrála.
Příští rok tam jedu znovu... HAJBAMBO!!!
Tereza

Moje oblíbené místo na dovolené
Potkala jsem skvělé místo, sice jsme spolu byli jen chvíli, ale nikdy nezapomenu. Než jsme se potkali, trvalo to dvě a půl hodiny (jeli jsme vlakem). Vystoupili jsme a viděli úžasné místo na skále. Rozhodli jsme se, že teda tam půjdeme. Bylo to vysoko a terén děsivý, ale vystoupali jsme. Výhled do krajiny byl hezčí než na Pustevnách. Chvíli jsme se zdrželi a dívali jsme se na cestu, kde je mamka, která se bála jít nahoru. Nakonec jsme zjistili, že nám jede za 20 minut vlak a nádraží bylo vzdáleno 1,5 km. Běželi jsme co nejrychleji dolů, ale ztratili jsme se na srázu skály. Hledali jsme tedy jinou cestu na nádraží. Vlak nám neujel, protože mamka řekla strojvůdci, ať počká 10 minut.
Jarmila

 

  Soutěž žákovské knihovny:

 

 

 

 

Zážitek, který bych si chtěla někdy zopakovat  - soustředění v Trojanovicich

 

 

 

Můj zážitek bylo soustředění z běžek. Všechno se to odehrávalo na Bystrém v Trojanovicich. Úplně obyčejná louka u potoka, řekla jsem si a čekala, co mě od neděle do neděle potká. Pro nás to bylo krátké, ale i tak jsme si to užili. Spali jsme ve svých stanech, měla jsem se sestrou nový. Hodně jsem se těšila, jak se v něm vyspím. Nakonec na louce vyrostlo osm stanů a jeden velký vojenský, kde jsme měli jídelnu i hernu. Obědy nám vozili z hotelu Beskyd, večeře a snídaně byly svépomocí. Jezdili jsme se mýt do školy v Trojanovicich, tu jsme moc dobře všichni znali, protože jsme tam chodili. Kolo bylo povinnou výbavou tábora, jezdili jsme denně na výlety. Trasy vedly třeba do Kunčic, na Čeladnou, do Kozlovic. Naučili jsme se správně jezdit po silnici ve větší pětičlenné skupině. Naším táborovým úkolem bylo vyluštit heslo soustředění. Nebylo to jednoduché, bylo napsané na vlajce, která visela nad stany a dala se přečíst, pouze když foukalo. Nikomu se to nepovedlo. Heslo znělo: uguru, černé, uguru červeně …. dál si to už nepamatuji. Vedoucí nás také bodovali za úklid ve stanech a v tábořišti a chování. Kdo měl nejvíce bodů, měl odměnu zaslouženou a obstarala ji moje sestra Monika. Měla funkci kata, protože byla nejmladší a taky trochu marod. Vlastnila obrovskou vařechu a kluci z toho měli srandu. Holky se, tak trošku bály, ale nikoho to nebolelo. Protože nám vyšlo počasí, byli jsme v potoce Bystré jako doma, pod splavem jsme si postavili hráz, hrozně nás to bavilo. Využili jsme toho  a pro rodiče a babičky secvičili divadlo, které jsme zahráli na konci tábora v neděli! Asi si dovedete představit, jak to dopadlo. Všichni jsme skončili ve vodě i s Martinou a Tomášem, kterým patří hodně velký dík za to, že to všechno krásně připravili. Soustředění bylo hodně dobré, myslím, že si to všichni užili. Chtělo by to zas někdy zopakovat.

Michaela Juračáková

 

 

 

Místo, které bych chtěla navštívit

Já se chci podívat do mayského města Chichen Itzá v Mexiku. Město bylo zařazeno mezi sedm divů světa. Zajímají mě staré civilizace a Mayové obzvlášť. Byli velice chytří a výborně zvládali matematiku. Měli také své kalendáře. Dva se setkají jen jednou za 52 let a to podle některých teorií znamená konec světa, který má být v prosinci 2012 - v tomto měsíci bych se tam chtěla podívat, bylo by to úžasné. Ve městě je mnoho zajímavých staveb, člověk si říká, jak to jen mohli postavit. Třeba pyramida zasvěcená bohu Kukulkánovi, to byl bůh nebes. Tato stavba má čtvercový půdorys a z každé strany na ni vede 91 schodů. Zajímavé je, že když v malé vzdálenosti od pyramidy udeříte dvěma kameny o sebe, ozvěna, která se vrací, je opravdu hlasitá, zpočátku je zvuk vysoký a ke konci nízký, ale jestli to je pravda, nevím, proto se tam budu muset podívat. Ale nejsou tam jen pyramidy, je tam i hřiště na mayskou hru Pelotu. Říká se, že když hra skončila, jedno družstvo bylo popraveno, doteď nikdo neví, které jestli poražení za to, že prohráli, nebo vítězové, protože obětování byla pocta. Neobětovávali jen při skončení hry, ale také lidské oběti házeli do studny. Oběti byli většinou chlapci nazdobení šperky. Mayové pěstovali kukuřici, chovali hospodářská zvířata a byli také zručnými hrnčíři. Je opravdu škoda, že tato civilizace zanikla, mohli bychom se leccos přiučit a pochopit, co vlastně znamená ten záhadný konec světa a jestli opravdu komunikovali s mimozemšťany, jak někteří tvrdí. Přiučili by nás i matematice a vysvětlili hieroglyfy. Také bych chtěla obdivovat jejich umění a dovednost v jejich městech, která jsou opravdu nádherná, a já můžu jen doufat, že se tam někdy podívám.

Lucie Syrovatková

 

 

  Láká mě poznat místo na zeměkouli...

 

Mě moc láká poznat jedno moc krásné místo na zeměkouli. Je to asi 2000 km z Frenštátu a je to město jménem Paříž, jak se říká, je to město „zamilovaných“. Už se těším, až budu starší a budu mít peníze na letenku a budu se tam moct jet podívat.

Julie Remencová



 

 

 Události roku 2010:

- ztratil jsem dva mobily

- byla jsem v Bulharsku

- jak nám spadlo málem umyvadlo s holkama v Trojankach

- byla jsem poprvé v Itálii, Francii a Chorvatsku, poprvé u moře

- v 5. třídě jsem dostala pěkné vysvědčení

- vyhrát závody v běhu

- udělat si nový rekord v plavání

- dostal jsem přeskáče na lyže

- postavil jsem 1027 dílkové puzzle za dva dny

- byla jsem vloni v létě v Itálii

- mobil

-podařilo se mi zatopit a naučit jezdit na motorce

 

 

Nejmenší dárek, který jsem dostal(a):

- rukavice na lyžování

- USB 16 GB

- sponky do vlasů

- SIM karta

- vojáček

-dva páry náušnic

- skákací pavouk s pumpičkou

- hakisák

- ponožky

- prstýnek

- trenky

- náušnice

- punčocháče

- papír- vstupenka na Swingové Vánoce do KD

- žiráfka plyšák

- twister

- náušnice

- tetovačky

- webkamera

- Piráti z Karibiku

 

- tričko s Mickey mousem

- digitální foťák, hodinky

- nečekala jsem hrací skříňky a jeden nádherný šátek

- žehlička a kulma na vlasy

- notebook

- rifle, pěna do koupele

Dárek, který mě překvapil:

- kolo

- tiskárna, kopírka, skener, vše v jednom

- hru na počítači

- plyšový kůň s tyčkou

- webkamera

 


 

Stromy

 

Dobrý den, lidstvo,

rozhodl jsem se, že Vám napíšu krátký dopis.

Jsem mladý hezký strom a jmenuji se Aleš. Vyrostl jsem na kraji lesa. Vedle mě stojí velká bouda z mých kamarádů, která má na vrchu komín, který ze sebe vydává hustý štiplavý dým,  mne to dusí. Nevím, proč mne tu dusíte, když jsem tak hodně užitečný, tak byste  si mne mohli vážit. Dokážu čistit ovzduší, dá se ze mne vyrobit papír, pevná lavička nebo most a spoustu dalšího, ale tady mne ta bouda dusí. Kdyby mne lidé tolik nedusili, tak se mi žije mnohem lépe. Moji kamarádi uprostřed lesa ti se tolik nedusí jako já. Já  jsem léčivý strom a patřím do symbolů ČR. Jsem totiž Lípa Srdčitá. Prosím všechny lidi, pana hajného a ministra lesů ČR, aby mne lidi nedusili a pan hajný,  aby udělal něco s mými lýkožrouty nebo takhle ze mne nebude nic. A pana ministra lesů ČR prosím, aby se tolik lesy nekácely,  aby se něco udělalo s těmi žháři nebo se tu udusíte,  nebudete mít co dýchat. Takže prosím obyvatele ČR, aby nás tak nedusili a nepálili, neboť nám to nedělá dobře, když hoříme nebo když nás někdo dusí, takže nás nechte žít.

Jakub

 

 Milý lesníku Franto,
moc tě zdravím z lesa v Kunčicích pod Ondřejníkem. Roste se mi tady v údolí pod horami velmi dobře. Dneska mi pan lesní správce oznámil, že jsem krásně vyrostl od té doby, co mne viděli posledně. Velice mě pochválil, že je ze mě krásný a silný strom. Chtěl bych Vám touto cestou poděkovat za čisté ovzduší bez prachu a smogu. Děkuji za klidné a čisté prostředí v mém lese. Já jsem měl štěstí na přírodu, ve které rostu, a chci tě poprosit o toto zdravé ovzduší a příjemné prostředí i pro mé ostatní kamarády v České republice. Také bych si přál, abyste vedl děti i dospělé k úctě a ohleduplnosti k nám, poproste je, aby z nás nedělali odpadkové koše a co si do lesa donesou, ať si s sebou odnesou domů, protože my stromy jsme pro vás lidí velmi důležité, čistíme vámi znečištěné ovzduší smogem. Dáváme vám dřevo, které je důležitou součástí vašeho života, vyrábíte z něj papír, nábytek, stavíte z nás domy a zato si zasloužíme poděkování. Až budu starý, chtěl bych být pro vás něčím užitečný, moc bych si přál, aby ze mne byly lavičky v parku a sloužil dál vám lidem. Děkuji tobě a všem lidem za starost o nás stromy.

Ahoj, tvůj smrk z Kunčic.

Michaela

 

Dopis mé kamarádce veverce!

 

Jsem strom mladý a malý a jmenuji se Matylda.

Milá kamarádko veverko, píšu ti dopis o tom, jak se mi tady žije a potřebuji poradit, jestli mám napsat o tom panu hajnému. Tak poslouchej, jdu vyprávět:

Jsem docela smutná z toho, jak se mi žije, vadí mi velké bouřky a silné větry. Asi by byl pro mne lepší život, kdyby mě hajný skácel a udělal ze mne lavičku naproti mému kamarádovi, abychom si mohli povídat a byli bychom více spolu nebo mě může použít jako topení. Stejně tak či tak jednou umřu, to je jedno, jestli dřív nebo později, ne? Ale ještě mě napadlo, že by mě mohl přesadit někam jinam, třeba do skleníku nebo tam, kde mi bude dobře, ale hlavně ne vedle cesty, protože to je hrozné prostředí, a to ti budu povídat, skácí se strom, rozseká se na kousky s nějakou hmotou, pak se to usuší, narovná tím, že to projede velkým válcem a je papír, to mi kdysi vyprávěl hajný.

No tak ahoj, někdy zase napíšu!

Julie

 

 

Dobrý den, pane hajný,
já jsem strom a jmenuji se Janička. Chtěla bych vám říct o znečištění v lese. Docela mi vadí, že nějaký chlapeček ke mně přišel a odházel mi hlínu, a proto mi je teď zima na kořeny. Ale co se dá dělat?
Chtěla bych říct, abyste udělil certifikát mojí nájemnici veverce, která mi pomáhá, je šikovná a pracovitá, občas mi udělá polívčičku na zahřátí. A je také hodná, dokonce včas platí i podnájem. Ale někde kousek od lesa jsou lidé a z takové roury na mě vypouští smrad a můžu vám říct, že to je horší než cigarety. A z toho jsem skoro pořád nemocná, ale co se dá dělat, no i když někdy přijde ten chlapec a chvíli si se mnou povídá a říká, že mu to je strašně líto, že musím čichat ten smrad a občas říká, že je smutný a že nemá skoro žádné kamarády, je to sice trochu smutné a také si občas s tím chlapcem zabrečím a někdy mu něco řeknu, ale asi mě neslyší, neboť mi neodpovídá.
A víte co? Někdy mi odpoví veverka nebo mi zatančí na rozveselení a já se alespoň trochu zasměju (hihihi). A dokonce jsem si našla jednu kamarádku, která se jmenuje Anička a kamaráda, který se jmenuje Pepíček. Jsme všichni tři nejlepší kamarádi a máme se opravdu moc rádi, neboť jsme kamarádi (hihihi). A ještě jsem vám zapomněla říct, že ta veverka se jmenuje Cecilka a chodí do veverčí školy a když přijde z veverčí školy, tak mi o ní vypráví a říká, že to je ta nejlepší škola pod sluncem a že bych tam měla chodit taky, protože se tam učí stromovou řečí, když je to můj rodný jazyk, tak bych toho o něm věděla ještě více. A že bych se tam naučila i spoustu jiných, lepších věcí než jen stát na místě zabořená ve hlíně a jen tak se dívat do blba (alespoň tak to říká veverka Cecilka) a já jí na to pořád odpovídám, že za to nemůžu, že jsem strom, a že jsem se tak narodila.
A pane hajný, víte o tom, že mě občas i veverka Cecilka trochu škádlí a říká, že ony veverky jsou inteligentnější než my stromy? Ale když jí řeknu něco stromovou řečí, tak na mě vyvalí oči, ptá se mě, co to znamená, že se to ještě ve veverčí škole neučili, a tak se mi omluví, že asi není zase tak inteligentní, jak pořád říká, tak se jí trochu zasměju a ona začne fňukat jako Mánička v Hurvínkovi. A tak se přitulí ke svému vlastnoručně vyrobenému a krásnému prasátku. Když se uklidní, tak zavolá mým nejlepším kamarádům, ať si jdou s námi hrát, tak se oba otočí (to znamená, že přijdou na návštěvu), protože my stromy se nemůžeme pohybovat, neboť máme zabudované kořeny ve hlíně. Když se otočí, tak si dáme náš nejlepší a nejúžasnější pozdrav na celém světě (myslím jen u nás stromů) a dokonce jsme za ten pozdrav dostali první cenu, která se jmenovala: „Jak vypadá ten nejlepší stromový pozdrav na celém světě.“
Ale už ho máme dost dlouho a musím říct, že je dost starý, ale pořád pěkný a nejlepší (alespoň pro nás tři nejlepší kamarády stromy). A tak si hrajeme, povídáme si vtipy!! Pozor!! Jenom lesní a když už nás to nebaví, tak hrajeme spoustu jiných, legračních her, když se setmí tak jdou Pepíček s Aničkou domů a veverka Cecilka si musí udělat pár domácích úkolů a potom se díváme na naši oblíbenou pohádku, kterou jsme nazvali ,,Kuky jde spát“. Když skončí jeden díl, tak vypneme naší novou LCD šiškovou televizi a jdeme spát. Řekneme si dobrou noc a usneme, i když já občas nemohu usnout, tak si povídám sama se sebou a dělám si plán na druhý den a potom usnu. Spíme já i Cecilka, když se ráno probudím, tak si učešu své větvičky a stavím si hrad ze šišek, dokud nevstane i Cecilka, když vstane, tak si popřejeme pěkný den nebo dobré ráno.
A Cecilka jde do veverčí školy a než přijde ze školy, tak jí udělám (teda se pokusím jí udělat) dort nebo mi včera u pohádky „Kuky jde spát“ řekla, že má určitě zítra narozeniny. Když si nevím rady, tak zavolám Aničce a Pepíčkovi, jestli mi nepomůžou s výzdobou a pečením dortu. Říkají, že pro mě a Cecilku udělají všechno.
Takže jsem udělala, teda jsem se pokusila, udělat dort. Naštěstí se mi opravdu povedl. Pepíček s Aničkou zatím vyzdobili Cecilčin byt a dokonce i mě. Byla jsem moc šťastná a když přišla Cecilka domů, tak se divila, že má uklizeno ve svém malém bytě a byla šťastná, ale tu byste musel vidět. Možná bych vám mohla poslat i fotku, ale nevím, jestli to půjde, neboť mám ten svůj foťáček už strašně starý.
Když popřejeme Cecilce, tak jí rozdáme dárky, Pepíček jí dal ty nejlepší oříšky, které veverky ještě nejedly, Anička jí dala hřebínek na rozčesávání svého chlupatého ocásku a já jsem jí dala zájezd na víkend do Veveřovic. Z toho mého dárku byla Cecilka skoro na větvi a hned se šla sbalit a volala do veverčí školy, že asi nepřijde v pátek, neboť se musí chystat na víkend do Veveřovic a navíc už jede v pátek v devět hodin dopoledne. A že už se moc těší a hlavně ať ve škole pozdravuje všechny. A když Cecilka odjela do Veveřovic, tak jsem si skoro pořád hrála s Pepíčkem a Aničkou.
To je moje celé povídání o mně a mých kamarádech.
S pozdravem Janička Smrčková.

Lenka

 

 

Žiju ve velkém a hustém lese u Javorníku, blízko potůčku. Mám hodně kamarádů, se kterými si povídáme po celém lese. Potkávám v lese taky hajného, kterého mám moc rád. Je sice už dost starý, ale pořád je přátelský. Teď jel na týden na Šumavu do velkého pralesa se podívat na staré, ale zachovalé stromy. Mám na něho adresu, tak jsem mu napsal dlouhý dopis: Milý příteli, jsem už hodně moc starý, a proto bych si přál, abys mě pokácel a udělal ze mě lavičky na Pustevnách. Chci být i potom užitečný pro lidi i děti a na Pustevnách se mi moc líbí. Prožil jsem tam velmi hezký život. Chodily si tu hrát děti, kterým se tu líbilo. Chodily sbírat hřiby, lesní jahody, maliny a ostružiny. Zpívaly si u toho pěkné písničky a mi bylo hned veseleji. Taky tu zpívali ptáci a žila u mne hnědá veverka. Lozila po mně, skákala po mně a po dlouhé době si udělala v mém mohutném kmenu bydlení. Do velkého doupěte si nosila oříšky, šišky a uvnitř je louskala. Vedle mě nasadil hajný další tři stromy, jeden byl malý jako keř, druhý byl hodně listnatý a třetí byl hodně tlustý. Když se podívám dolů, vidím, jak v mechu vedle mě rostou malé hříbky. Každý den se dívám, jak jsou větší a větší. Nemám rád, když na mě moc svítí slunce, jsem starší, sušší a smutnější, zato když prší, jsem veselejší, zdravější a zelenější. Když fouká západní vítr, tak mi láme větvičky, s kterými si dělají lidi ohýnek. Čím jsem starší, tím víc cítím, když mě okusují brouci a nějaká havěť, proto jsem velmi rád, že za mnou přiletí jeden černý a velmi chytrý datel s červenou čepičkou a velkými křídly, který se zavěsí ostrými drápy do mého kmenu a velkým zobákem mi vyzobává veškerou havěť. Cítím se hned dobře, když ta havěť je ze mne pryč. Proto ti myslivečku píšu, ty můj milý příteli, abys mě přijel pokácet, protože blízko mě postavili velkou smradlavou továrnu, která mi ničí ovzduší a já už to nemůžu dýchat. Jsem šedesát devět centimetrů široký a na výšku dvacet pět metrů vysoký. Zazvonil zvonec a téhle pohádky je konec.....

ROMAN

 

Milé Ministerstvo životního prostředí,
já jsem břízka Jiskra z Beskyd. Chtěla bych nahlásit, že mne obtěžují černá mračna plná jedovatých látek a prachu. Spousta mých kamarádů už byla vykácena a z nich postavené nové domy kvůli stejnému problému. A ještě mi vadí kůrovec a mravenci a veverky. Kůrovec ve mně dělá cestičky, jako bych byla nějaký hotel nebo co a mravenci se pak v něm zabydlí. Veverka si ze mne dělá spižírnu. Už nemám pro co žít, za chvíli uschnu z podvýživy. Prosím, ZACHRAŇTE MNE. Žádám vás o to.

Vaše břízka Jiskra z Beskyd.

Tereza

 

Ahoj, já jsem strom, který bydlí na tom velkém kopci jménem Radhošť.

 

Už mě to ale přestává bavit. Někteří turisté třeba vyhazují věci do lesa a nám stromům to potom není příjemné a ničí nás to. Z jednoho mého kamaráda se stala lavička, která teď stojí kousek ode mne a vyprávěl mi, že je to celkem parádní život, jen si tak stát a stát. A na zimu ho dokonce schovávají na rozdíl od nás stromů, které tu stojíme celou zimu, celé léto, jaro i podzim. A proto mě napadlo, jestli by se nějak nedalo zařídit, abyste ze mne taky udělali takovou lavičku, jako je Pepa :). O všech věcech vypráví tak nadšeně a já mu to někdy až závidím… Prý se má jako v pohádce a nikdy mu nebývá zima jako mně… Je lehké si na něho sednout a nemusíte šplhat jako například na mne. Občas ho i natřou a krásně září. Už dlouho jsem vám tenhle dopis chtěl napsat, ale nebyl na to čas. Takže vás prosím o to, abyste ze mě udělali lavičku a položili mě hned vedle mého kamaráda Pepy. Když se to povede, bude ze mne šťastná lavička :).

Veronika

 

 

 

Já, stromeček v lese jménem Smrček devadesátý – jak říká moje jméno, ano, jsem devadesátý smrček v lese. V tomto lese žiju již přes pět let a to počítám i lesní školku. Když to tak říkám, vlastně se mi tu moc líbí, protože si myslím, že jsem nějak chytřejší než mí předkové Smrčci. No, nemyslete si o mně, že jsem nějak namyšlený, to ne, ale myslím, že tak, jak jdou generace u lidí, nebo jak se to mu říká, jdou také generace u stromků. Také v lese nejsem sám. Je tu se mnou několik dalších smrčků, lip, javorů, modřínů a dalších nádherných výrůstků. Ale jen dva jsou nejdůležitější, kromě mojí rodiny – dva mí kamarádi: smrček a veverka. Veverka chodí procvičovat své nožky na mé větvičky každé ráno a to ať je jakékoliv počasí. Zato smrček bydlí hned vedle mě. Mám vcelku poklidný život. Také se o mne hodně starají. A kdo? Přece pan hajný Novák. Skoro každičký den kolem mne prochází se svým jezevčíkem Ferdou. Ferda je zřejmě hodně velký zvědavec, protože všechny stromy očichává a pečlivě si je přejíždí očima shora dolů, i když je zná jako své botky. Vlastně, on žádné nemá! Ale ti dva přece nemůžou být sami. Existuje i jedna paní. Je to manželka pana hajného – paní Nováková. Často peče a to pak provoní celý les. A já mám takovou chuť, že bych nejradši vytrhnul kořeny a běžel do chalupy si taky dát do nosu. Nejradši bych si dal pečenou kachnu se zapečeným pomerančem, bramborami a šťávou. Ach, ti lidé se mají! Ne jako stromy, které nic nejí, jen pijí tu deštivou vodu a v létě trpí suchem. Nejhorší je to v zimě. To je mi taková zima, že si někdy myslím: Já se nedožiju jara! Určitě bych dal panu a paní Novákovým pochvalu. Velikánskou! Musím se přiznat, že vlastně často přemýšlím o životě lidí. Jaké by to asi bylo. No, určitě pěkné, ale já jako strom si to moc neumím představit. Nejčastěji vidívám lidi v létě a na podzim. V létě, když chodí do lesa relaxovat, jezdit na kole nebo třeba šplhat na různé hory kolem mne. Na podzim zas, když chodí sbírat houby. Ach, jak já bych chtěl být člověkem! Někdy se utěšuju, že možná budu v příštím životě člověk a lidé zase budou smrčci. Nemusím ale zas chodit do školy a dělat úkoly. Mám pořád volno. Možná, že by se mi líbilo chodit do takové vzdělávací budovy, které se říká nějak škola nebo tak. Všechno bych věděl a byl by ze mne právník, učitel nebo lékař. No moment! Také bych mohla dělat pana hajného. Našel bych si manželku, pořídil si psa…. Ale zpátky do reality. Teď je zimní období. Na mé větvičky padá sníh a z dálky od chalupy Novákových slyším štěkot jezevčíka Ferdy. A víte, proč ještě nesnáším zimy? Lidé chodí tajně řezat nás stromečky k těm jejich Vánocům. Pan hajný je sice pak některé potrestá – ty, co zastihne na místě činu, ale ty, co nezastihne, tak je nemůže potrestat a to mě nejvíce štve. Je to otrava, kdyby mě někdo pokácel, já přišel o život a nikdo toho zlého vandala potom nepotrestal. Zlé lidi nemám rád a asi nejsem sám. Slyšel jsem, že existuje nějaké vězení pro zlé, ale že prý se tam někteří nedostanou. To je mi líto. Také je mi líto, že jen málo lidí na celém světě je hodných. Takže jak jsem řekl, pochvala pro všechny hodné lidi, stromečky a zvířátka! Hurá, hurá, hurá!!!!

Barča

 

Milý pane hajný,

tenhle dopis píši jako sdělení a také prosbu.

Víte, jsem jen pouhý strom, žiju osamocen u jedné chalupy. Všechny mé přátelé vysekali a udělali z nich lavičky. Když se ráno probudím, zahalí mě kouř. Nemohu dýchat, nevidím, štípou mne oči a další nepříjemné věci. Také mne napadl nepříjemný brouk, který ohlodává mé tělo a díky němu se pomalu rozpadám. Z mých kořenů se snesla veškerá hlína a tak mi často bývá zima, když prší nebo je velký fučák, rád chodívám brzy spát, ale nemohu, ruší mě světlo a hluk, který se rozléhá z chalupy, a tak bývám ráno unavený a celý pochroumaný. Dokážete si vůbec představit, jak se v tomhle žije? A proto bych vás chtěl poprosit, abyste mě také skáceli a jestli už má ze mne být něco postaveného, tak bych si přál, aby to byla lavička a abych byl postaven do parku naproti svého kamaráda Michala. Víte, my jsme tak dobrá dvojka a chceme být spolu, doufám, že mě aspoň trošku pochopíte a splníte mé požadavky.

Děkuji, navždy váš

Karel

Sára

 

Celé dny si povídám se zvířaty v lese, ale je mi smutno. Stromy kolem mne skoro všechny vykáceli, zbyly tam po nich jenom pařezy. Několik stromů ale stále zůstalo, jsou to moji kamarádi. Zažíváme spolu hodně legrace, třeba když si vyprávíme vtipy... A to se stává hodně často, protože ty vtipy slyšíváme od lidí, kteří do našeho lesa často zavítají, třebaže jen na procházku. Někdy sem taky chodívají sbírat houby, ale nechápu, jak je to tak může pořád bavit. Skoro každý den si povídáme, jaké by to asi bylo, kdyby někdo z nás byl např. židle, skříň, stůl…  Byli bychom u někoho doma v teple, hezky voňaví a upravení. Už by nás netrápily vichřice a sníh. Každé úterý přijdou veverky, lišky, zajíci a ptáci, aby nám stromům připravili představení. Jednou když přišli a chtěli hrát „JAK STROM PŘIŠEL O VĚTVE“, přivalila se velká vichřice a některé stromy se zlomily. Mně dalo velké úsilí, abych se udržel. A proto bych se chtěl stát velkou, velikánskou skříní, která by nikdy nespadla. Náš pan hajný je na nás hodný. Vždycky o nás dobře pečuje, dokonce už od lesní školky. Má malého jezevčíka jménem Brok. Vždycky, když kolem mne projde, očichá mi kmen a já se strašně moc hlasitě v duchu směju. Manželka od pana hajného je moc milá. Když peče, provoní celý les. Nejčastěji peče tvarohové buchty, perníčky nebo kachnu. Taky bych si dal, kdybych nebyl ten strom!

Lucie H.

 

 

Vojtěch Syrovatka
Rožnovská
Frenštát p.R

 Milý Vojto,
jmenuji se Pepa a jsem strom. Bydlím na kraji lesa a chtěl bych ti povědět můj příběh a poradit ti, co můžeš udělat pro záchranu lesa, který je moc důležitý. Zasadili mě jako semínko u jednoho domu. Za dva roky jsem byl maličký stromeček, který se rozhlíží všude kolem a zjistil jsem, že mám všude mnoho kamarádů. Můj opravdu nejlepší přítel se jmenoval Bohdan, byl to skvělý chlapík a nejlepší přítel. Jak čas ubíhal, tak se měnili obyvatelé toho domu, někteří začali kácet mé kamarády, jiní vysazovali nové. Jednoho dne, když jsme ještě všichni spali, přišli cizí lidé a začali nás dusit, bylo to strašné, nemohli jsme se nadechnout.
Když přestali, tak jsem zjistil něco strašného, můj nejlepší přítel tam nebyl!!!!!
Odvlekli ho a to jsem ho viděl naposledy. Tehdy shořeli všichni, jen já s Bohdanem, kterého odvlekli, jsme zůstali naživu. Po té katastrofě majitelé domu zasadili nové stromky, abych nebyl sám. Teď je mi tři sta let. Chtějí ze mě udělat lavičku (rozhodně lepší než mě spálit) a už se na to moc těším. Mé jediné přání je, aby se všechny lesy chránily, protože to jsou plíce Země.
Doufám,  že jsi mě pochopil a předem děkuji.
Tvůj PEPA

Lucie S.

 

ŽIVOT V LESE

Za sedmero horami, řekami, skalami, byl dubový les. Žili zde dva nejlepší kamarádi Honza a Kuba. Byli to malí koumáci, které všechno zajímalo. Jednoho dne přijelo do lesa nějaké strašidlo, které začalo vytahovat všechny kamarády z dubového lesa. Všichni se ho báli, byli vystrašeni, koho že nás vezmou pryč. Až přijel ke Kubovi, vezli ho někam daleko daleko, až se Honza rozhodl, že napíše dopis hajnému, aby ho vrátili zpátky do dubového lesa. Od hajného se dozvěděl, že z Kuby byla udělaná lavička na kraji lesa. Tak se i Honza chtěl stát lavičkou, aby byli spolu do konce života, mohli si tak spolu povídat, kdy se jim zachtělo. Na Kubu a Honzu si sedali staří lidé, když šli z procházky.

Ondřej

 

Jsem strom v lese a jmenuju se Josef. Jsem smrk. Jednou šel kolem mě myslivec a říkal: „Jsi krásný strom.“ A najednou ze mě spadla větev. Ale já nevím, proč ze mně spadla, tak jsem se trošku zamyslel. A potom mě napadlo, že po hajném hodím šišku. A jak  na hajného dopadla, tak zařval: „Au, šiška jedna blbá!“ Hajný byl naštvaný a díval se na ten strom. A jak se díval, tak jsem se zatřásl a tentokrát spadlo pět šišek. A přímo mezi oči, hajný se naštval a zatřásl stromem. A teď už spadlo na něho sto šišek. Hajný se naštval a šel na  pilu a rozkázal jim, aby skáceli strom. A dřevorubci šli do lesa, ale nevěděli, který to je strom. Běželi za hajným, ať jim ukáže, jaký to je strom. Hajný jim ho ukázal a dřevorubci ho skáceli a odtáhli ho na pilu, tam to rozřezali a udělali z něj lavičku. Vždycky jak šly babičky ráno na procházku, tak si na ni sedaly.

Erik

 

Dobrý den,
jsem strom a chtěl bych vám říct, jak je důležité chránit lesy. Lesy se velmi hojně vyskytují na naší planetě. Člověk ale svým bezohledným chováním množství lesů snižuje. Například amazonský prales se drastickou těžbou dřeva stále zmenšuje. Těmito změnami amazonského pralesa dochází na naší planetě k velkým klimatickým změnám, například oteplování planety. Dále pak důležitým je i zadržování vodních zdrojů v kořenech a korunách stromů. Ze všeho nejdůležitější pro všechno živé na naší planetě je tvorba kyslíku. Z těchto důvodů lidé zakládají organizace pro ochranu životního prostředí, které bojují s různými těžařskými, dřevařskými a chemickými a jinými organizacemi. Dále pak jsou zakládány chráněné krajinné oblasti, jako jsou třeba Beskydy nebo Jeseníky, různé parky jako KRNAP anebo Šumava, které také mají za úkol ochranu přírody
Přeji pěkný den s pozdravem strom Standa

Klára

 

 

 plavecký kurz který se konal 11.4 jsme si celá třída užili jak se patří v dobré náladě. A tady máte alespoň malý článek o plaveckém kurzu-

 

Záchranný kurz
V pondělí jsme šli na záchranný kurz. Na prvním stanovišti jsme se učili tonoucímu hodit nějakou plovoucí věc na provaze. Dále jsme měli pro tonoucího doplavat např. s lehátkem nebo něčím, co najdeme na břehu. Na druhém stanovišti jsme podplouvali kruhy pěnovými okny a na konci bazénu jsme sbírali kroužky. Pak jsme odešli na třetí stanoviště, na kterém na nás čekala figurína, které jsme masírovali srdce a oživovali ji umělým dýcháním. Naučili jsme se také dát člověka do stabilizované polohy. Na čtvrtém stanovišti byl na dně bazénu plastový utopenec, kterého jsme měli odtáhnout (doplavat s ním) ku břehu. Bylo to velmi zábavné, šli jsme tam proto, abychom se naučili poskytnout lidem v nouzi první pomoc.
Jan Maléř 6.C
 

Hasičská beseda- se konala ve středu 11.5

 Překvapilo mě, že jak jsme vyšli na dvůr, tak tam stálo hasičské auto velké jako
 kráva. Překvapila mě ještě hadice, které měly 260 metrů na délku.
 Nejlepší bylo, jak Kubu svázali a on se nemohl ani hnout.
 Zaujala mě páčidla a jak jeden pán říkal, že jedno je něco jako zvětšený
 otvírák. Potom mě zaujala ta termokamera, pozorovali jsme jednoho toho hasiče,
 jak měl žluté ruce.
 Měli tam třeba 6 minerálek, pytle na mrtvoly, takovou divnou kameru a ukázali
 nám i lehátko.
 Nejvíc se mi líbily obří kleště.
 Nepochopil jsem, proč nás nepustili na střechu.
 Zaujalo mě vybavení hasičského auta, vše, na co pomyslíte, bylo v něm.
 Líbila se mi hasičská výzbroj, tolik věcí a vše krásně srovnané.
 Nevěděl jsem, že to může jet 120 km/hod.
 Překvapilo mě, že je v hasičském autě tolik místa.
 Ukázali nám své vybavení, ve kterém byly hasicí přístroje, různé nůžky na
 stříhání aut, ale také pytle na mrtvoly.
 Cítila jsem se jako slepá a hluchá, protože se všichni nahrnuli dopředu a já
 jsem zůstala vzadu, takže o tom nic nevím.

 Čeho se my šesťáci céčkaří bojíme to se můžete dozvědět v následujicím článku (myslím že se pobavíte)

- Bojím se své nejlepší kamarádky, protože když spí, většinou trénuje své bojové schopnosti. Co se s tím dá dělat? Naučit se Taekvondo.

 

- Kde se bojím? U zubaře se nebojím, jsem jenom nervózní, mám hodného zubaře.

Písemek se bojím hlavně v dějepisu, protože se učím málo a kluci dělají v dějáku kravál, a když se učitel naštve, stojí to za to.

Nebo třídní schůzky, noční můra každého dítěte! I když jsem nic neprovedla, bojím se, že když mamka přijde domů, dostanu vynadáno, ale mamka po mě neřve, ani mě nebije a vždycky mi řekne, co mám vylepšit.

A co dělat proti strachu? Sníst horu sladkého, nebo si pustit oblíbený film.

 

- Já se bojím, když je na zahradě tma a když ještě k tomu vím, že tam máme zloděje. Bojím se tak, že bych tam nešla ani za milion!!! Podle mne bych to mohla překonat tak, že rozsvítím světla, nebo to překonám.

 

- Bojím se po třídních schůzkách. Dá se s tím dělat to, že zalezu pod postel a čekám, až mně taťka nenajde.

 

- Já se asi nejvíc bojím, když rodiče řvou. Stačí říct jenom, „Á“ a hned mám zaracha, je lepší radši na ně vůbec nemluvit, jinak to vždy dopadne velmi špatně. Nebo taky běžet do svého pokoje, zapnout telku a být ticho jako myška.

 

- Bojím se, když ve fyzice píšeme písemku, co se s tím dá udělat – když to, co nevím, tak od někoho opíšu.

- Když musím říkat před celou třídou referát, musím to rychle přečíst.

 

- Bojím se, když mi má doktorka brát krev ze žil. Dá se s tím dělat, že se musím prostě překonat a taky se bojím písemek, dá se s tím dělat to, že buď to opíšu, nebo dostanu za 5 a příště si to opravím.

 

- Bojím se tmy, dá se s tím dělat to, že rozsvítím světlo. Taky se bojím pavouků, když nějakého vidím, hned od něj jdu co nejdál. Bojím se paní učitelky Parmové a jediné, co se s tím dá dělat je, že ji zdravím a potom co nejrychleji odcházím.

 

- Bojím se paní učitelky Parmové, dá se dělat to, že jí na chodbách pozdravím, ale rychle odcházím.

 

- Bojím se paní učitelky Parmové. Bojím se zubaře, dá se s tím dělat to, že musím vydržet.

 

- Já se bojím psů, protože mě hodněkrát pokousal můj vlastní pejsek, tak jsme ho museli dát pryč, tak už se strašně bojím psů a bráním se tak, že když uvidím psa, jdu jiným směrem.

 

- Bojím se v našem sklepě, a proto do něj nebudu sama chodit, nebo ne moc často.

 

- Bojím se nejvíce ve sklepě. Naposledy jsem tam byla s Luckou H. a lekly jsme se vánočního stromku. Nevím ale, co se s tím dá dělat. Asi nechodit tam.

 

-Nejvíc se bojím tmy, kdy všechny světla zhasnou a jsem sám ve tmě.

 

- Kde se bojím? Už jen tu otázku slyším, tak se bojím a představím si náš kamenný sklep a jak mám chodit topit. Ve sklepě máme dvě strašidelné místnosti, v jedné nesvítí světlo, ale když si začnu zpívat, tak strach odejde. Bojím se taky, když jsem sama večer doma. Zapnu si televizi, přikryju se dekou a mám otevřené oči a hlavně se nedívám do okna. Bojím se taky, když jdu spát, zhasnu a nechám otevřené oči, vidím vždycky strašidelné stíny a ještě, když chodím spát, tak se dívám pod postel, jestli tam někdo není. Bojím se zubaře, vždycky si řeknu, že nebude používat vrtačku a říkám si, že jsem si zuby čistila, takže vrtačku používat nebude.

 

- Bojím se, když jdu večer do sklepa, máme tam divné věci, které ve tmě vypadají hrozivě. Pomůžu si tak, že si všude rožnu.

 

- Jak jsem byl malý, tak každý večer, když jsem chodil spát, tak jsem šel úzkou tmavou chodbičkou se skříní a bál jsem se tmy. Zavřel jsem oči a šel jsem dál po hmatu.

 

- Bojím se rodičů po třídních schůzkách, dá se s tím dělat, že budu lepší.

 

- Bojím se 3D kina v Dinoparku. Co se s tím dá dělat? Nechodit tam.

 

- Já se bojím při písemce z matiky, vezmu si tahák a vše opíšu jako vždy. Je to sranda a tak mám vždycky jedničku. Taky se bojím babiččiného sklepa, je tam had. Nevím, co se s tím dá dělat, holt musím to přežít.

 

- Bojím se písemek ve škole. Co s tím udělat? jen že se naučím, nic jiného. Bojím se třídních schůzek, s tím můžu udělat jen to, že budu mít dobré známky.

 


 

 

 
 
 -Říše-
 
 
Abyste se dostali do říše sladkostí, musíte dojet k Niagarským vodopádům. Tohle ale nestačí, protože tam musíte najít pět duhových bonbónků a potom je sníst. Potom co ty bonbónky sníte, tak se objevíte na kluzkém povrchu, který voní vanilkou. Naberete si trochu na prst a zjistíte, že to je obrovská točená zmrzlina. Vydáte se na cestu po zatečené cestě a dostanete se k pendrekové trávě a opodál uvidíte obrovskou řeku z jahodového koktejlu... No jo, říkáte si, jak tu řeku přejdu. Půjdete podél řeky a tam naleznete most ze sušenek bebe dobré ráno, přejdete ho a půjdete dál po vyznačené cestičce moučkovým cukrem. Dojdete na konec cestičky a uvidíte velikou bránu z koblížků, projdete tou bránou a uvidíte sladké náměstí. Uprostřed něj bude kašna a v ní banán, který vystřikuje šlehačku, dále uvidíte radnici z čokolády a několik domů z vaflí. Uvidíte i velikánskou hromadu Jojo bonbónů, neodoláte a jeden si vezmete. Sotva jej spolknete, ocitnete se zpět u Niagarských vodopádů a řeknete si, že to byl asi jen nějaký sen, ale jak se vysvětlí, že máte boty poprášené moučkovým cukrem? DANIEL BERNÁTEK
 
 
 
 
 
 
 
Abyste se dostali do říše jídla, musíte si přinést stůl do jakékoli jeskyně a pak si k němu sednout. To je ale teprve začátek. Musíte čekat, až vám na stůl vyleze modrá housenka, kterou musíte sníst. Po tomto nepříjemném začátku se ocitnete na divném povrchu, který voní jako něco smaženého. Po chvíli zkoumání zjistíte, že je to řízek. Sejdete po vykousané pěšince a na konci najdete cestu z tvrdé čokolády. Vydáte se po ní a kolem vás jsou marcipánové stromy. Asi po 20 minutách uvidíte pivní řeku. Lámete si hlavu, jak to přejít a najednou se před vámi zjeví hranolkový most. Na konci cesty uvidíte velkou bránu z mrkví a za ní veliké město. Rozhlížíte se, ale nikde nevidíte název města. Pořád vám ale bije do očí velká kašna. Uprostřed je velký párek, ze kterého stříká něco bílého. Hmmm, asi tatarka. Před radnicí stojí velký pomník, na němž je velký tlustý chlap. Napravo od radnice vede cesta, po které když se vydáte, dojdete k míse jahod. Neodoláte a jednu si vezmete. Jen co ji spolknete, zjistíte, že jste zase v jeskyni. Možná to byl sen, ale jak se tedy vysvětli ta chuť v ústech po jahodách.
 
 
 
 
 
  
 
ŘÍŠE A JAK SE DO NÍ DOSTANU
    Já bych chtěla být v říší ledové tříště, protože miluju ledovou tříšť a je to příjemné ochlazení, když je venku teplo. Dostanu se do ní tak, že když si koupím ledovou tříšť a celou ji vypiju, tak budu uvnitř. Uvnitř to bude vypadat takto: vejdu, kolem mne budou krásně zbarvené stěny a bude tam chladno, bude tam postel z ledu (který se netopí), a v ledničce bude led a všechny druhy ovocných šťáv, abych z nich mohla udělat ledovou tříšť.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Když jsem byla na táboře, byli jsme třikrát v řece, protože tam nebyl bazén, byla tam jen nádrž pro hasiče. Voda byla sice studená, ale užili jsme si to. Kluci do té řeky házeli jen holky nebo vedoucí, aby dostali body pro oddíly. Když jsme pak skoro všichni odcházeli mokří do tábora, smáli jsme tak dlouho, dokud jsme tam nedošli. Když jsme se převlékli, tak se dva kluci vsadili, že skočí do té vodní nádrže, že když skočí jeden, tak skočí i druhý. Tak teda skočili oba dva a pak se teda taky museli převléknout a kvůli nim musel celý oddíl čekat a měli jsme pak nejpozději svačinu.
Lenka Drnovská
 
 
 
 
 
 
 
 
Jednou při letním odpoledni jsem byla u babičky. Ukazovala mi svoji zahrádku, měla krásná červená rajčata. Pak mě zaujala slivka v kraji zahrady, běžela jsem ke slivce a brala švestky, babička se jen smála. Brala jsem si je do kapes a měla jsem plnou pusu. Přijel taťka a jako vždycky chtěl někam na kole vyjet s bráchou. Souhlasili jsme, sedli na kola a vyjeli na Kněhyni. Myslela jsem si, že to bude kratší cesta, ale nahoře byl nádherný výhled, bylo tam hodně borůvek, tak jsme nasbírali do pet lahví a pak nám taťka řekl, že je tu zákaz sbírání borůvek. Došli jsme úplně na vrchol a zapsali se do knížky. Dívala jsem se, kdo všechno sbíral borůvky a zasmála jsem se, jak jsem viděla rozplácnutou borůvku v knížce z roku 2009. Dojeli jsme domů a byli jsme moc unaveni, tak jsme šli spát. Ráno nás potěšil borůvkový koláč.
 
Jarmila Drongová
 
 
 
Mount Cook
Mě nejvíce zaujala hora Mount Cook. Je to nejvyšší hora novozélandských Alp. Nachází se na jižním ostrově Nového Zélandu. Má zasněžený vrchol a měří 3 754 m. Můj strýc tam byl na dovolené a přivezl odtamtud spoustu fotek – jenom z údolí, protože není horolezec. Hora se jmenuje podle objevitele Nového Zélandu Jamese Cooka.
Honza Maléř
 
Letos o prázdninách jsem potkala medvěda. Byli jsme na dovolené v nízkých Tatrách. Jeden den jsme se vypravili na výlet na Chopok a když jsme se vraceli, zašli jsme se podívat na nějaký symbolický kostel horolezců, co zemřeli na horách. Tak jsme šli, až jsme došli k nějaké velké kleci a taťka si z nás dělal srandu, že je v ní medvěd, ale my jsme mu to nevěřili. Pak jsme přišli blíž a on tam ten medvěd byl.
Nebyl to obyčejný medvěd, ale malý plyšový míša, kterého tam někdo zapomněl.
Lucie Syrovatková
 
Můj prázdninový společník
Mým prázdninovým společníkem byly goretexové pohorky koupené v prodejně HUDY sport v Brně. Jsou opravdu pohodlné, hezké a nepromokavé. Díky nim jsem už zdolal Smrk a Velký Javorník. Děkuji ti, můj společníku, mám tě moc rád a ještě jednou děkuji.
Jan Maléř, 7. C
 
Krajina smíchu
Krajina smíchu je luxusní záležitost. Ptáte se, jak se tam dostat? Existuje spousta cest, cestiček a chodníčků. Každá cestička, cesta, chodníček má své jméno: smích, legrace, řechtavka, lechtavka. Do krajiny smíchu můžeš cestovat sám, ale je lepší vzít s sebou kamarády, vše si lip užiješ. Na cestičku smíchu narazíš na každém kroku v každém ročním období, stačí opravdu maličko smíchu, dobrý vtip nebo třeba děda, který tě hodně zlechtá. Jakmile dojdeš do krajiny smíchu, cítíš se krásně, nádherně uvolněně, nic tě netrápí, náramně si to užíváš. Všichni kolem tebe jsou na tom stejně. Svět je najednou jiný a krásný. Vrcholem cesty do krajiny smíchu je takzvaný výbuch smíchu, který když za tebou, dojde je nezastavitelný a neovladatelný. Je to nádhera. Směješ se tak, až se za břicho popadáš. Chodníček k vrcholu je někdy klikatý, ale někdy je velmi rychlý a jednoduchý. Vím, o čem mluvím, v mém věku (puberta), to není žádný problém, řehtáme se všemu vždy a všude. Když se vrátíš z krajiny smíchu, máš dobrou náladu. A vše je hezčí.
                                                                                                                   Michaela Juračáková
 
  Říše čajů
Do říše čajů se můžete dostat vždy, když si dáte nějaký čaj a řekněte jačaj, ocitnete se na náměstí Tea. V říší čajů žijou čajovníci, jsou to hrnky s čajem, ale mají ruce, nohy, oči a pusu, jsou velice přátelští a pořád pijí čaj. Pěstují kytky, které se jmenují fleurs de thé a z těch pak trhají květy a dělají z nich čaje. Všude to tam voní čajem
Věra Svobodová
 
Sny
Sny? To jsou teprve věci! Každý den se nám zdají… Říše snů je ta nejhezčí ze všech. Dostanete se tam totiž jen jedním způsobem - a to tím, že si lehnete do postele a budete tiše ležet a čekat, než ze říše snů vzdušnou poštou některý skřítek vyšle sen určený přímo jen a jen pro vás. Proč skřítkové? No, protože tam existuje jeden hrad Spánkov a na tom hradě žijí skřítkové, kteří celý den pracují. A jak? No, jednoduše! Vyrábějí sny. Vyrábějí sny pro celý svět. Každý z dětí i dospělých (tedy pokud jde včas spát) dostane již zmíněnou leteckou poštou sen. Ty sny mohou být různé – o vás, o vašich přátelích, o poutích, o věcích možných i nemožných a tak dále… Ještě jsem ale neřekla, jak se tohle město – centrum toho všeho nočního dění nazývá! No jak asi? Přece Snílkov! Ve městě žijí i lidé, ale jsou velice prazvláštní. Mají velké uši, modré oči, malý obličej, blonďaté nebo černé vlasy a dosahují výšky pouhopouhých 120cm. Nikdo dosud nezjistil, proč jsou lidé tak malí, ale když nad tím chvíli dumáte a přemýšlíte, najdete možná odpověď. Zní asi takto: Lidé jsou zřejmě tak malí, jelikož jejich původní předci jsou skřítkové. Někteří ale tomuhle nevěří a myslí si svoje. Mnohé ulice se tam jmenují např. ul. Sv. Spáče, Ospalá ul., Snílkova ul., Spánková ul. atd. Mají tam hodně velkých náměstí, což je zvláštní. Ale jedno z nich stojí za zmínění – je to to největší náměstí ve Snílkově. Jmenuje se SPÁČOVO NÁMĚSTÍ MÍRU. Uprostřed tohoto náměstí stojí obrovitánský sloup vysoký 4 metry a široký 4,5 metru. Je na něm zobrazena postel a na té stojí pán s krátkými ježatými vlasy. Je celý zabalený do peřiny a přitom zívá. Tento pán se jmenuje Jakouš Jaro Spáč. To právě on je tím slavným zakladatelem tamtoho všeho, co se děje ve městě snů. Na náměstí je také velká radnice, kde sídlí Skřítek Jaromír III. A jak vlastně skřítkové vznikli? Lehce! Jednou, když pan Jakouš Jaro Spáč přemýšlel, co by mohl udělat pro to, aby se proslavil, řekl si, že by mohl založit říši. Vlastně mu k založení Snílkova pomohla právě jeho široká fantazie. Když byl v tom přemýšlení, nějakým způsobem se to dostalo do vzduchu J. Večer si šel Jakouš lehnout a v tu ránu usnul. Spal móóóc dlouho. Přitom se dostal do jakési podivné země, kde nic nebylo. Najednou ho napadlo představit si sám sebe v té podivné říši. Když to udělal, začalo se tam objevovat a zjevovat vše, o čem v ten den odpoledne přemýšlel. Tak to chodilo noc co noc, pán šel spát a postupně dával nové a nové věci do své říše. Nakonec ji pojmenoval, ale pořád ještě neměl obyvatele. Tak si je nakonec založil jednoduše: vzal v tom snu zeleno-modro-tyrkysový lektvar, smíchal ho s vodou a vznikli mu tak malí skřítkové. Ti na jeho počest postavili tu sochu na největším náměstí J. A lidé v tom snu vznikli tak, že jako pračlověk se vyvinul z opice, tak se i člověk ve snu vyvinul ze skřítka J.
Barbora Strakošová                                                             
 
Já bych jel do Říše sladkostí, protože jsou dobré. Jel bych tam čokoladovým kolem přes jahodovou horu a vanilkovou cestu, potom bych zabočil na cukrové náměstí a šel si koupit ovocné špagety. Jak bych pojedl, tak bych projel různé gumové ulice a vzal bych si pár gumových bonbonů... Po celém dni jsem byl přejezený, tak jsem nasedl na čokoládové kolo a jel zpátky po jahodové hoře.
Roman Vojvodík
 
Krajina hudby
Do krajiny hudby se mohou dostat jen lidé, kteří hrajou na hudební nástroj. Hned jak zahrajou první tón, tak se vnoří do ní. Objeví se v Dvořákově ulici, kde 24 not denně zní jeho opery. Když tuto ulici projdete, tak je před vámi křižovatka. Po ní se můžete vydat vpravo do města Dechových nástrojů nebo vlevo do města Smyčcových nástrojů. Pokud se dáte rovně (kam se teď vydáme), dorazíme do města Drnkacích nástrojů, to je např. kytara a harfa. První ulice se jmenuje Kytarová, zde jsou domky postavené z klasických kytar a lidé tu mají rádi Blues. Kousek dále pokračují elektrické kytary, zde jsou lidé závislí na Rockových hudbách. Další ulice má název Harfový vánek. Tahle ulice je ze všech nejklidnější, jezdí tu lidé za odpočinkem. Ulice je plná ladnosti a kultury. Tady město končí a navazuje křižovatka. Jedním směrem do Bicího města (města různých diskoték) nebo do města Klávesových nástrojů, např. cembalo, klavír.
Každý najde svoji krajinu!!!!
Tereza Teichmannová
 
Tak co udělala příroda tak legendárního???
No pro mě to bylo jedno místo v Chorvatsku a to byl ostrov Murter. Kolik ostrovů má z jednoho břehu výhled na národní park Kornati a z druhého výhled na překrásné hory? Dále na tom ostrově jsou 3 památeční zvoničky z roku 1935. Jinak je to tam stejné jako na
ostatních ostrovech. Výhled na širé moře, krásné oblázkové a písečné pláže a pouliční prodavači. The end.
Tereza Teichmannová

Zaujalo mne přírodní dílo při naši dovolené v Německu. Trávili jsme ji kolem Bodamského jezera. Jezero se skládá ze tří menších jezer a protéká jim řeka Rýn. Jezero se rozkládá na území Německa, Švýcarska a Rakouska. Bodamské jezero má dva ostrovy – Mainau, takzvaný květinový ostrov, Lindau je pěkné historické městečko. Dominující jsou dva majáky a lev dívající se do jezera. Rýn je krásná široká a velmi čistá řeka, kterou obklopuje pěkná příroda a historické stavby a města. Řeka Rýn protéká městem Kostnice, kde byl odsouzen koncilem a potom upálen mistr Jan Hus. Vrcholem řeky Rýn je Rýnský vodopád. Na vodopád se dá dívat z několika vyhlídek a rozkládá se na území Německa a Švýcarska.
Michaela Juračáková
 
Nedovedu si prázdniny představit bez kola. Aspoň jednou za týden se musím projet. Stačí mi jet jen kousek. Taky jsem byla na kolech na dovolené v Německu u Bodamského jezera. Najezdili jsme 228 km. Byl to zážitek jezdit od rána do večera na kole v cizině. Nejhezčí byly Rýnské vodopády. Bylo to tam super.
I tady v Česku se dobře jezdí na kolech. Na kolech rádi jezdíme celá rodina, je to vždy velký zážitek. Poznala jsem tak kus krásné přírody. Moje babička říká, že kola jsou mučidla, ale přesto ráda jezdí a já s ní.
Michaela Juračáková
 
 

 

 

Abyste se dostali do říše sladkostí, musíte dojet k Niagarským vodopádům. Tohle ale nestačí, protože tam musíte najít pět duhových bonbónků a potom je sníst. Potom co ty bonbónky sníte, tak se objevíte na kluzkém povrchu, který voní vanilkou. Naberete si trochu na prst a zjistíte, že to je obrovská točená zmrzlina. Vydáte se na cestu po zatečené cestě a dostanete se k pendrekové trávě a opodál uvidíte obrovskou řeku z jahodového koktejlu... No jo, říkáte si, jak tu řeku přejdu. Půjdete podél řeky a tam naleznete most ze sušenek bebe dobré ráno, přejdete ho a půjdete dál po vyznačené cestičce moučkovým cukrem. Dojdete na konec cestičky a uvidíte velikou bránu z koblížků, projdete tou bránou a uvidíte sladké náměstí. Uprostřed něj bude kašna a v ní banán, který vystřikuje šlehačku, dále uvidíte radnici z čokolády a několik domů z vaflí. Uvidíte i velikánskou hromadu Jojo bonbónů, neodoláte a jeden si vezmete. Sotva jej spolknete, ocitnete se zpět u Niagarských vodopádů a řeknete si, že to byl asi jen nějaký sen, ale jak se vysvětlí, že máte boty poprášené moučkovým cukrem?
Daniel

Abyste se dostali do říše jídla, musíte si přinést stůl do jakékoli jeskyně a pak si k němu sednout. To je ale teprve začátek. Musíte čekat, až vám na stůl vyleze modrá housenka, kterou musíte sníst. Po tomto nepříjemném začátku se ocitnete na divném povrchu, který voní jako něco smaženého. Po chvíli zkoumání zjistíte, že je to řízek. Sejdete po vykousané pěšince a na konci najdete cestu z tvrdé čokolády. Vydáte se po ní a kolem vás jsou marcipánové stromy. Asi po 20 minutách uvidíte pivní řeku. Lámete si hlavu, jak to přejít a najednou se před vámi zjeví hranolkový most. Na konci cesty uvidíte velkou bránu z mrkví a za ní veliké město. Rozhlížíte se, ale nikde nevidíte název města. Pořád vám ale bije do očí velká kašna. Uprostřed je velký párek, ze kterého stříká něco bílého. Hmmm, asi tatarka. Před radnicí stojí velký pomník, na němž je velký tlustý chlap. Napravo od radnice vede cesta, po které když se vydáte, dojdete k míse jahod. Neodoláte a jednu si vezmete. Jen co ji spolknete, zjistíte, že jste zase v jeskyni. Možná to byl sen, ale jak se tedy vysvětli ta chuť v ústech po jahodách.
Luboš

   

 

 
Kdy (kde) se bojím, co se s tím dá dělat?
 
 
- Bojím se své nejlepší kamarádky, protože když spí, většinou trénuje své bojové schopnosti. Co se s tím dá dělat? Naučit se Taekvondo.
 
 
- Kde se bojím? U zubaře se nebojím, jsem jenom nervózní, mám hodného zubaře.
Písemek se bojím hlavně v dějepisu, protože se učím málo a kluci dělají v dějáku kravál, a když se učitel naštve, stojí to za to.
Nebo třídní schůzky, noční můra každého dítěte! I když jsem nic neprovedla, bojím se, že když mamka přijde domů, dostanu vynadáno, ale mamka po mě neřve, ani mě nebije a vždycky mi řekne, co mám vylepšit.
A co dělat proti strachu? Sníst horu sladkého, nebo si pustit oblíbený film.
 
- Já se bojím, když je na zahradě tma a když ještě k tomu vím, že tam máme zloděje. Bojím se tak, že bych tam nešla ani za milion!!! Podle mne bych to mohla překonat tak, že rozsvítím světla, nebo to překonám.
 
 
 
 
 
 
 
- Já se asi nejvíc bojím, když rodiče řvou. Stačí říct jenom, „Á“ a hned mám zaracha, je lepší radši na ně vůbec nemluvit, jinak to vždy dopadne velmi špatně. Nebo taky běžet do svého pokoje, zapnout telku a být ticho jako myška.
 
- Bojím se, když ve fyzice píšeme písemku, co se s tím dá udělat – když to, co nevím, tak od někoho opíšu.
- Když musím říkat před celou třídou referát, musím to rychle přečíst.
 
- Bojím se, když mi má doktorka brát krev ze žil. Dá se s tím dělat, že se musím prostě překonat a taky se bojím písemek, dá se s tím dělat to, že buď to opíšu, nebo dostanu za 5 a příště si to opravím.
 
- Bojím se tmy, dá se s tím dělat to, že rozsvítím světlo. Taky se bojím pavouků, když nějakého vidím, hned od něj jdu co nejdál. Bojím se paní učitelky Parmové a jediné, co se s tím dá dělat je, že ji zdravím a potom co nejrychleji odcházím.
 
- Bojím se paní učitelky Parmové, dá se dělat to, že jí na chodbách pozdravím, ale rychle odcházím.
 
- Bojím se paní učitelky parmové. Bojím se zubaře, dá se s tím dělat to, že musím vydržet.
 
- Já se bojím psů, protože mě hodněkrát pokousal můj vlastní pejsek, tak jsme ho museli dát pryč, tak už se strašně bojím psů a bráním se tak, že když uvidím psa, jdu jiným směrem.
 
- Bojím se v našem sklepě, a proto do něj nebudu sama chodit, nebo ne moc často.
 
- Bojím se nejvíce ve sklepě. Naposledy jsem tam byla s Luckou H. a lekly jsme se vánočního stromku. Nevím ale, co se s tím dá dělat. Asi nechodit tam.
 
-Nejvíc se bojím tmy, kdy všechny světla zhasnou a jsem sám ve tmě.
 
- Kde se bojím? Už jen tu otázku slyším, tak se bojím a představím si náš kamenný sklep a jak mám chodit topit. Ve sklepě máme dvě strašidelné místnosti, v jedné nesvítí světlo, ale když si začnu zpívat, tak strach odejde. Bojím se taky, když jsem sama večer doma. Zapnu si televizi, přikryju se dekou a mám otevřené oči a hlavně se nedívám do okna. Bojím se taky, když jdu psát, zhasnu a nechám otevřené oči, vidím vždycky strašidelné stíny a ještě, když chodím spát, tak se dívám pod postel, jestli tam někdo není. Bojím se zubaře, vždycky si řeknu, že nebude používat vrtačku a říkám si, že jsem si zuby čistila, takže vrtačku používat nebude.
 
- Bojím se, když jdu večer do sklepa, máme tam divné věci, které ve tmě vypadají hrozivě. Pomůžu si tak, že si všude rožnu.
 
- Jak jsem byl malý, tak každý večer, když jsem chodil spát, tak jsem šel úzkou tmavou chodbičkou se skříní a bál jsem se tmy. Zavřel jsem oči a šel jsem dál po hmatu.
 
- Bojím se rodičů po třídních schůzkách, dá se s tím dělat, že budu lepší.
 
- Bojím se 3D kina v Dinoparku. Co se s tím dá dělat? Nechodit tam.
 
- Já se bojím při písemce z matiky, vezmu si tahák a vše opíšu jako vždy. Je to sranda a tak mám vždycky jedničku. Taky se bojím babiččiného sklepa, je tam had. Nevím, co se s tím dá dělat, holt musím to přežít.
 
 

 

 

 

 

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< červen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 62551
Měsíc: 1428
Den: 44